Když jdu do divadla, čekám, že od herců něco dostanu – příběh, zábavu, okouzlující chvilky, podněty k zamyšlení… Očekávám taky, že hercům něco dám – svoji pozornost, svoji odezvu, na konci je ocením potleskem. Jaký poměr mezi tím, co dostanu a tím, co dám, předpokládám, když jdu do divadla herců s jinakostí? Jsou tam oni pro mě, nebo já pro ně? Divácká diskuse po představení Who am I?, CZ Za mě to je estetický zážitek úplně plnohodnotný a je to jiný, než jít třeba do Mahenky (Národní divadlo Brno). Tam nevnímám, že bych ty herce šla podpořit. Ale není to ani o té jejich jinakosti. Jde o to, že je to malé divadlo, co dělá něco specifického. Takhle bych podpořila třeba i nějaké ochotníky. Ale zároveň mi to dává hrozně moc a jdu sem hlavně proto, abych se já nějak obohatila. žena #1 Já si myslím, že ta složka obohacení diváka je někdy u actor-specific divadla nad očekávání velká. Ale možná člověk musí být trochu vzdělán, aby věděl, že prostě i v tomto divadle, kde herci třeba nemluví dokonale, to má svou estetiku. Možná je dobré, když se to divákovi trošku naznačí a on to pak objeví. muž #1 Já jsem asi dobrý příklad v tom, že jsem nikdy nic od Aldente neviděla, ale znám Jitku (režisérka Divadla Aldente) a sleduju trošku, co dělá. Takže pro mě v tuto chvíli je motivace, proč sem jít, právě nechat se obohatit. Nejsem vzdělaná v oboru divadla, a je to pro mě divadelní kus stejně silný jako jinde. Není to jen ta podpora herců s jinakostí. žena #2 Já mám jinou zkušenost, proč poprvé přijít – to bylo v rámci předmětu do školy. Ale podruhé jsem sem šla s tím, že jsem si to znova chtěla užít, protože to bylo super. Můj zážitek jako speciálního pedagoga byl: ‘Wow – co všechno dokážou ty děcka, co všechno si zapamatujou a co dokážou udělat, to já bych nedokázala.’ A překvapujou mě doteď. Napodruhé jsem pozvala mamku a ona šla i se svou kamarádkou a všechny jsme z toho byly u vytržení. Takže u nás to je opravdu o tom, že z toho máme vždycky skvělej zážitek. studentka speciální pedagogiky Co já si myslím…. Ten rozdíl mezi zmíněnou Mahenkou a tímto je, že do Mahenky jdeme s tím, že víme, co od toho čekat, a to většinou dostaneme. Ale tady, v Divadle Aldente, to obohacení vidím v celkovém konceptu skupiny. Že nejen jdeme na představení, ale jdeme třeba i zjistit, jak herci pokročili, co pro nás mají, jak se třeba i to představení obmění. žena #3 Výzkumnice: Co je na tom ta kvalita, díky níž to vnímáme jako umělecky obohacující zážitek? Já si myslím, že tady ta největší kvalita je ta bezprostřednost herců. Jinde mají ti herci třeba odstup a jsou chladnější, ale tihle herci jsou s vámi. žena #1 Divácká diskuse po představení Antigona, CZ Běžně, když jdu do divadla, tak má člověk zážitek z těch divadelních forem, které se používají, ale pořád je tam propad do iluzivního světa. Tady to pro mě mělo mnohem míň tenhle rozměr a mnohem víc nějakej sociální. Mnohem víc jsem vnímala opravdu to, že jsou to herci, že hrajou, že každý z nich hraje nějak jinak a jaký různý podoby to může mít. Takže pro mně to bylo míň divadelní.žena #1 Já tam vnímám takový jemný odstín, že ne všichni lidi ve společnosti jsou schopni přijímat postižené lidi a opravdu je berou jakože jsou něco míň hodnotného. Přitom my jako lidstvo jsme si všichni rovni. Je fajn, aby se tihle lidi taky začlenili do normálního běžného života, protože mají úplně stejné právo. Můžou dát něco, co ten tzv. nepostiženej člověk nedá, takže to získává zase určitý rozměr. Je to vlastně taky živé a hodně se v tom děje, takže člověk si může uvědomit tu rovnocennost. My vlastně tady tvoříme všichni dohromady nějakou součást, kterou bychom sami za sebe nezahráli. Když se to spojí, tak se dokáže vytvořit velkolepější dílo, než kdyby tady těch hendikepovaných nebylo, nebo naopak. žena #2 Monology: No, já jsem prostě přišla na Antigonu, aniž bych to takhle rozebírala. žena, CZ Pokud bych měla volit z těchto variant, asi bych se přiklonila spíš k uměleckému zážitku. Spíš než dobročinnost bych na druhém pólu spatřovala pojmy jako „seznámení“, „obohacení“, sociálně-vzdělávací benefit směrem k divákovi. žena, CZ Charita a dobročinnost? To mi přijde úplně vágní. Vím, že Jitka Vrbková, režisérka té inscenace, má sama dceru, která je takhle specifická. Tohle vnímám a přijde mi, že to není dobročinnost. Možná je to i spojený s tím, že mám nějaký špatný nálepky na slově dobročinnost, ale ta její osobní zaangažovanost a rodina z toho dělá ještě něco jiného. Vidím v tom nějaký způsob, jak se realizovat sama a zároveň, jak to umožnit druhým.učitelka dramatické výchovy, CZ Další Sokratovské otázky: SO2: Je v pořádku, když vážnou postavu (třeba Hamleta) hraje herec s jinakostí? Je v pořádku, když herec bez jakéhokoli handicapu hraje postavu s postižením? SO3: Umožňuje hercům s jinakostí jejich postižení zabývat se na jevišti důležitými lidskými a společenskými tématy? SO4: Jaké slovo má mít umělec s jinakostí při vybírání titulu? Má jeho hlas zásadní váhu, nebo je lepší nechat výběr na těch bez handicapu, kteří mohou lépe odhadnout obtížnost tématu? SO5: Měl by divák během představení kontrolovat, jestli se směje herci nebo jeho výstupu? SO6: Je divadlo s herci s jinakostí umělecké dílo nebo i terapie? A pokud terapie, tak pro koho vlastně? SO7: Je v pořádku, aby herec s jinakostí hrál na jevišti s profesionálním hercem bez postižení? Umožňuje to podávat plnohodnotný výkon? SO8: Je možné v divadelní kritice představení herců s jinakostí uplatňovat stejná estetická měřítka jako v kritice jakéhokoli jiného představení? SO9: Měly by se nároky divadel a divadelních škol nastavit tak, aby umožňovaly např. lidem s Downovým syndromem projít přijímacím řízením?