Rozhodnutí, co bude divadelní skupina hrát, bývá složité a musí zohlednit řadu věcí – kolik je herců, na jaké role se hodí, co zajímá je a co zajímá režiséra, co se aktuálně děje ve společnosti atd. Jak se do takového procesu mohou nebo mají zapojovat umělci s jinakostí? Divácká diskuze po představení Who Am I?: Ta otevřenost k těm hercům a jejich tématům tam je. A rozhodně to asi chce nějakou citlivost, protože si umím představit, že se stane, že se otevře téma, které je pro někoho z nich i problematické, ale vzhledem k tomu, že se znají navzájem, tak předpokládám, že to asi ta režisérka a další odhadnou, a kdyby nastala nějaká taková situace, tak to dokážou řešit. žena 1 Já myslím, že prvotní impuls přinese režisér a potom už je podle mě na spolupráci s herci, že si vybírají, modifikují, tvoří, jak se jim to vlastně líbí. žena 2 Mně vlastně napadá, že i když se uchopuje složité téma, tak při dobrém uchopení to může pomáhat i terapeuticky. žena 1 Já to trošku chápu tak, že ta výhoda těch dětí s DS spočívá v tom, že oni těch problémů mají daleko míň, než my. Nebo když je mají, tak jsou hned teď a za chvíli to pomine. Vzhledem k tomu, že trošku vidím ty herce i z té druhé strany, tak bych řekl, že to je tak, že přijde režisér s tématem a ti herci tomu dají mantinely, co je nebo není možné. A myslím, že časem oni s tématem přijít mohou. Ale zatím asi ne. Dědeček herečky s DS z Divadla Aldente Já si zrovna myslím, že i s Antigonou nebo se Zlatým kolovratem mohli přijít i sami herci, a režisér to pak postaví na úroveň, na jaké to je. Ale že ty děcka to mohou číst ve škole, někdo o tom mluví a jim se to zalíbí. Myslím si, že ti samotní herci do toho mají hodně co říct a myslím, že se tam poslouchá jejich názor. žena 3 Je inspirovaná tím, že mají v sobě někteří herci přirozený jasný vzdor. To je třeba to, že když se jim nechce zkoušet, tak si normálně lehnou na jevišti a nedělají nic. To znamená, že jsou v tomto velmi upřímní. Jiní herci bez handicapu by odešli a někde na kafíčku pomlouvali. Oni nám to řeknou. Oni nám řeknou, je to hrozné. To se mi nechce dělat. Intaktní herečka Divadla Aldente Monology: Myslím si, že svět performerů s jinakostí je velmi zajímavý. Některé divadelní společnosti, podobně jako my, zaujímají postoj: „Máte poruchu učení, ale jste kreativní člověk, takže váš názor je stejně hodnotný, jako můj.“ Jak tohle děláme demokraticky? Možná to není tak úplně demokracie, ale spolupráce tedy rozhodně ano. Oni mění scénář a dávají ho dohromady.režisér Blue Apple Theatre Nedávám jim scénář, neříkám jim, co zrovna budeme dělat. Ani s nimi na začátku nesdílím hned všechny svoje nápady, protože chci vidět, s čím na základě toho tématu přijdou sami. Většinou jim nabídnu nějaké téma nebo náznak nápadu, a pak sleduji, co z toho vyplyne. A většinou to, co od nich získám nazpět, můj původní nápad o něco vylepší. Pak už to jen upravujeme a vytvoříme celé spolu. Ráda sebe samu označuji za režisérku jejich nápadů, než za režisérku, která jim říká, co mají dělat. Režíruji jejich myšlenky a vytvořím z nich představení, které pak hrají. režisérka Blue Apple Theatre Když jsme zkoušeli Antigonu, všichni členové týmu vnímali jiná témata. Bylo to v době Covidu, takže pro mě tam bylo silné téma feminismu, například. Protože za Covidu jsem musela doma dělat úplně všechno a navíc pracovat. A já mám 4 děti. Ale Martin, který hraje Haimona, řekl: “Ne, Sofokles to napsal špatně, skončí to svatbou.” Začali jsme zkoušet v listopadu, ale kvůli pandemii byla premiéra až v červnu a my jsme si mysleli, že ho do té doby přesvědčíme. Ale nešlo to. To bylo jeho téma. A třeba Hanička – její role, Ismena, bývá vykládána jako slabá postava oproti silné Antigoně. Ale pro nás je Hanička trochu ‚svatá‘, prostě bytost z jiného světa a věříme jejím pravým emocím. A ona tvrdí, že Antigona je o lásce mezi sestrami a mezi Haimonem a Antigonou… Pro mě a pro většinu lidí je ta hra o politice, o demokracii nebo o nemožnosti udělat dobré rozhodnutí . Ale pro naše herce jsou ta témata velmi různá.režisérka Divadla Aldente Další Sokratovské otázky: SO1: Je návštěva divadelního představení s herci s jinakostí hledáním uměleckého zážitku, nebo druhem jejich podpory? SO2: Je v pořádku, když vážnou postavu (třeba Hamleta) hraje herec s jinakostí? Je v pořádku, když herec bez jakéhokoli handicapu hraje postavu s postižením? SO3: Umožňuje hercům s jinakostí jejich postižení zabývat se na jevišti důležitými lidskými a společenskými tématy? SO5: Měl by divák během představení kontrolovat, jestli se směje herci nebo jeho výstupu? SO6: Je divadlo s herci s jinakostí umělecké dílo nebo i terapie? A pokud terapie, tak pro koho vlastně? SO7: Je v pořádku, aby herec s jinakostí hrál na jevišti s profesionálním hercem bez postižení? Umožňuje to podávat plnohodnotný výkon? SO8: Je možné v divadelní kritice představení herců s jinakostí uplatňovat stejná estetická měřítka jako v kritice jakéhokoli jiného představení? SO9: Měly by se nároky divadel a divadelních škol nastavit tak, aby umožňovaly např. lidem s Downovým syndromem projít přijímacím řízením?