V divadle se někdy dotýkáme velkých otázek. Třeba: Kdo má moc nad druhými a proč? Kdo je v právu a kdo ne? Kdo je vinen a kdo je nevinný? Je důležitější cit nebo povinnost? A podobně. Dokážou ke mně takové otázky promluvit, když o nich hrají herci s postižením? Divácká diskuse po představení Antigona, CZ Vnímám, že ne každý herec dokáže ztvárnit všechno, že jsou tady určité typy herců, kteří jsou na ztvárnění určitého charakteru. A tak jsem přemýšlela, jestli když herci, co ztvárňují nějaké postavy, to mají nějak prožité. Vycházím ze sebe – kdybych neměla nějaký svůj vlastní prožitek, tak bych to nedokázala ze sebe dostat. Ale když mám nějaký svůj prožitek, tak jsem schopna se do role vcítit a nějakým způsobem to zahrát. Tak jsem si pokládala otázku, jak to u herců funguje. Jestli se to vyloženě učí, což se asi učí, nebo jestli pak třeba postupně tím, jak zrají, jak se utváří jejich život, tak se jejich role může víc vypracovat, může být autentičtější…žena Na mě to působí tak, že se to ze začátku učí, ale potom s tím splynou. Ze začátku je to nějaký návyk, ale potom to na ně působí tak, že to prožívají.výzkumnice Diskuze se studenty české střední školy po zhlédnutí dokumentu Revoluce 21 od Teatru 21: Bylo tam téma, které vás vyloženě zaujalo? výzkumnice 1 Asi to, že chtějí mít děti studentka To je otázka, která se hodně prolíná i třeba Divadlem Aldente. Potkala jsem se s tím, že mi přišla herečka, bylo jí 16, s tím, že je těhotná. Ona jen chtěla být těhotná, nebyla, ale v tu chvíli, kdy je ještě tak neznáte, tak je to šok. Říkate si: ‚Jak se to stalo?‘ Ale prostě rok žila s tím, že je těhotná. Muselo se dávat pozor na miminko, musela být v klidu… Tak moc si to zvnitřní, že s tím prostě žijou. Spousta z nich chce být matkou. Ti kluci to zas tak zvnitřněné nemají, protože kluci obecně v tomhle věku zas tolik netouží být otci, ale holky chtějí svatbu, chtějí děti. Takže potom i rodiče, jak se s tím vypořádávají – vysvětlit jim, že to tak třeba nebude… výzkumnice 2 Mně na tom spíš přijde fascinující, že moje okolí se asi vyloženě neupíná k tomu: ‚Já chci být matkou, těším se na to, je to moje poslání.‘ Kdežto oni víceméně… bylo tam ukázáno, že to třeba vnímají jako svůj největší sen, být matkou. studentka Možná platí postřeh, že toužíme po tom, co nemůžeme mít. student Jo. Magda (herečka Teatru 21) je zasnoubená, ale jak jste tam (ve filmu) mohli slyšet, záleží na bratrovi, kdy se rozhodne, že bude svatba. A třeba Aleksandra, o které si otec myslel, že bude ležák, tak té rodinní příslušníci už léta říkají, že nikdy vdaná nebude. Že jí to nedovolí, že to prostě není možný a ať se s tím smíří. Její rodina do ní vkládá, že není normální. Proto je pro ni hrozně velký téma její tělo, sexualita, hrozně by si přála partnera, který nemá postižení. výzkumnice 2 Takže právě v představení Libido Romantico hraje roli holky, která hrozně chce normálního kluka, protože to je jí vlastní. Přinesla to do toho díla. A na konferenci v Polsku, kde jsme byly, měla Aleksandra příspěvek o body shamingu a body image. Bylo to hrozně zajímavý. výzkumnice 1 Mě to možná překvapilo s tou politikou, že se do toho dokážou ponořit opravdu do hloubky. Samozřejmě – jelikož ten politický systém (v Polsku) jim nějak ubližuje, tak dává smysl, že se jím budou zabývat. Ale že je to i do větší hloubky, v čem oni vidí problémy. studentka Monology Přišlo mi to přirozené. V duchu mě napadá otázka: „A čím jiným by se měli zabývat?“ Já myslím, že to je úplně přirozené. Jsou to lidé, kteří mají taky svůj názor na cokoli a měl by nás zajímat názor všechžena, CZ Herci s nějakým druhem jinakosti jsou sami o sobě nositeli společenského tématu – jen svojí existencí vypovídají o tom, že nejsme všichni stejní. Diváci se s tím musí vyrovnat a zamyslet se, jaký je jejich vztah k jinakosti. Byla by ale chyba myslet si, že inkluze je jediné téma, o kterém mohou herci s jinakostí mluvit. Někdo si myslí, že dospělý herec s mentálním znevýhodněním je vlastně adekvátní dítěti. To je nesmysl. Člověk s hendikepem má dost často mnohem víc životních zkušeností než jeho vrstevník bez hendikepu – jednoduše proto, že se musel vyrovnat s vlastní jinakostí. Mnohdy i s řadou zdravotních komplikací i přímým ohrožením života. To jsou všechno témata, o kterých mají herci s jinakostí dost co říct! Jenom potřebují režiséra, který jim pomůže přetavit to do divadelního tvaru. To ale potřebuje i drtivá většina herců bez hendikepu. režisérka Divadla Aldente Jeden takový případ byl, když jsme vzali příběh Frankensteina, a řekli si: „Dobře, je to sci-fi, nebo je to (Frankensteinův Netvor) symbol pro někoho, kdo je vyloučený ze společnosti? Někoho, kdo se nepodílí na občanském životě, což ho štve, a chce se angažovat ve společnosti ostatních lidí, protože tak se přece všichni definujeme?“ Při tvorbě představení se pak hodně mluvilo o tom, že ta postava (Netvor) je něco jako symbol pro všechny lidi, kteří byli kdy odstrčení na okraj. Taky se dost diskutovalo o tom, co ten 200 let starý příběh znamená pro naši společnost, a hodně jsme rozebírali, co je „jinakost“. Protože pro bílýho Brita středního věku může být „jiný“ třeba takový chudý černošský přistěhovalec. A je strašně snadný se k takovým lidem chovat, jako by lidi nebyli. režisér Blue Apple Theatre Představení, na kterém pracujeme teď, je Farma zvířat George Orwella – působivé, drsné a srdceryvné dílo o zneužívání moci a revoluci proti útlaku. Útlak, který si zažili naši herci, je dost rafinovaný. Protože třeba v Anglii – naše peformerka Ros patří zhruba do první generace kterou učili číst. Předtím se tu lidi s Downovým syndromem číst neučili, protože proč byste je to učili, že jo? Co s tím jako budou dělat? Na konferenci ve Varšavě se naše prezentace týkala zkoumání toho, jaký je vztah lidí ke společnosti, a to tak, že jsme se ptali: ‘Co to znamená mít vzdělání? Co znamená žít samostatně? Co znamená mít volební právo?’ Protože pokud máte v Polsku Sownův syndrom, tak třeba automaticky nemáte volební právo… Takže u našich herců sice nejde o takový útlak, jako když car Mikuláš utlačoval rolníky, ale probíhá debata o tom, co to znamená převzít kontrolu nad vlastním životem.režisér Blue Apple Theatre Například jeden z našich herců, James Benfield, je hodně bystrý, přemýšlí do hloubky. Když jsme se bavili o postavě Frankensteinova Netvora, řekl tahle slova, která jsme pak použili přímo v představení: „Netvora nikdo neučil, jak dávat nebo přijímat lásku. Takže když dělá včechny ty zlé věci, je to jako by říkal: Ty jsi mi udělal tohle, tak já ti to vrátím. Podobně jako dítě.“ Zrovna Jamesova úroveň porozumění tomu, jak příběh souvisí s naším souborem a jak bude souviset s komunitou, pro kterou hrajeme, je prostě nadstandardní. Na zkoušce byste se takhle bavili s univerzitním studentem. Ale ne každý v našem souboru je takový.režisér Blue Apple Theatre Další Sokratovské otázky: SO1: Je návštěva divadelního představení s herci s jinakostí hledáním uměleckého zážitku, nebo druhem jejich podpory? SO2: Je v pořádku, když vážnou postavu (třeba Hamleta) hraje herec s jinakostí? Je v pořádku, když herec bez jakéhokoli handicapu hraje postavu s postižením? SO4: Jaké slovo má mít umělec s jinakostí při vybírání titulu? Má jeho hlas zásadní váhu, nebo je lepší nechat výběr na těch bez handicapu, kteří mohou lépe odhadnout obtížnost tématu? SO5: Měl by divák během představení kontrolovat, jestli se směje herci nebo jeho výstupu? SO6: Je divadlo s herci s jinakostí umělecké dílo nebo i terapie? A pokud terapie, tak pro koho vlastně? SO7: Je v pořádku, aby herec s jinakostí hrál na jevišti s profesionálním hercem bez postižení? Umožňuje to podávat plnohodnotný výkon? SO8: Je možné v divadelní kritice představení herců s jinakostí uplatňovat stejná estetická měřítka jako v kritice jakéhokoli jiného představení? SO9: Měly by se nároky divadel a divadelních škol nastavit tak, aby umožňovaly např. lidem s Downovým syndromem projít přijímacím řízením?